Zahajovací koncert 27. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Hudba v zahradách a zámku Kroměříž, léto 2026
Monumentální oratorium v podání špičkových sólistů, Českého filharmonického sboru Brno a Filharmonie Bohuslava Martinů pod taktovkou Františka Macka. Večer bude zároveň hlubokou poklonou Antonínu Dvořákovi – připomeneme si totiž přesně 140 let od chvíle, kdy v roce 1886 toto dílo v Kroměříži dirigoval sám slavný skladatel. Jak moc ho tehdejší přijetí dojmulo, dokládá jeho následný děkovný dopis místnímu spolku Moravan: „Na ten velebný okamžik, když jsem tam před Vámi stál a plakal, nikdy v životě na to nezapomenu! (...) věřte mi to, tak dojat jsem nebyl nikdy!“
Účinkují:
Pavla Radostová - Soprán
Anna Moriová - Alt
Martin Šrejma - Tenor
Pavel Švingr - Bas
Český filharmonický sbor Brno, Petr Fiala - sbormistr
Filharmonie Bohuslava Martinů - Zlín
Jiří Vejvoda - úvodní slovo
František Macek - dirigent
Části
1. Stabat mater dolorosa, h moll (Andante con moto)
2. Qui est homo, e moll (Andante sostenuto)
3. Eja mater, c moll (Andante con moto)
4. Fac, ut ardeat cor meum, b moll (Largo)
5. Tui nati vulnerati, Es dur (Andante con moto, quasi allegretto)
6. Fac me vere, tecum flere, H dur (Andante con moto)
7. Virgo virginum, A dur (Largo)
8. Fac ut portem Christi mortem, D dur (Larghetto)
9. Inflammatus, d moll (Andante maestoso)
10. Quando corpus morietur, h moll/D dur (Andante con moto)
Oratorium (kantáta) Stabat mater, op. 58, B71 bývá často spojována s tragickou ztrátou tří Dvořákových dětí. Skutečnost je však daleko složitější. První verzi díla začal skladatel vytvářet už po smrti své novorozené dcery Josefy, která zemřela, pouhé dva dny po narození (21. srpna 1875). Dvořák se k práci na oratoriu neuchýlil okamžitě – začal až o půl roku později, v době, kdy měl za sebou dokončení opery Vanda i dalších významných komorních děl. Původní podoba díla měla sedm částí a pouze klavírní doprovod, přesto už tehdy nesla všechny podstatné rysy pozdější monumentální kompozice.
Antonín Dvořák vytvořil ve Stabat mater hudbu mimořádné síly a hloubky. Zhudebnění středověkého textu o bolesti matky pod křížem zde přesahuje konkrétní příběh a stává se obecnou výpovědí o lidském smutku, víře a naději. Dílo zároveň patří k prvním výrazným projevům skladatelovy hluboké spirituality, která později prostupuje celou jeho tvorbou.
Kantáta Stabat mater je vystavěna v deseti samostatných částech, z nichž každá má vlastní hudební charakter i výraz. Přesto působí celé dílo mimořádně jednotně – zejména díky závěrečné větě, v níž se Antonín Dvořák vrací k motivům z úvodu skladby a symbolicky tak uzavírá celý dramatický oblouk. Navzdory velkému obsazení a rozsahu působí skladba velmi měkce a niterně. Dvořák se vyhýbá okázalosti i povrchním efektům, ale staví na ušlechtilé melodice, barevnosti orchestru a přirozenému spojení sboru a sólových hlasů. Deset částí oratoria vytváří působivou linii – od temných obrazů bolesti a úzkosti až k závěru naplněnému smířením a světlem. Právě v tom tkví síla Dvořákova pojetí – i hudba vyrůstající z bolesti a ztráty si uchovává vnitřní klid, naději a hlubokou důvěru v život.