MAGNIFICENT 24 (foto R.Jaroněk)

Výstava „Magnificent 24“ – „24 pozoruhodných“ – podmořských fotografií přináší pro běžného smrtelníka nedostupný pohled na hlubin světa, který máme na dosah ruky, ale přitom na hony vzdálený.Vernisáž výstavy proběhne ve foyer kina Nadsklepí ve středu 4.3. od 17.00 hod, od 17.30 pak bude projekce filmu KREV V MOBILU (Dánsko 2010).

Richard Jaroněk, fotograf, cestoval, dobrodruh. Osudem se mu nestaly kotáry s ovečkami, ale hlubiny neprozkoumaných oceánů. Potápí se k těm nejnebezpečnějším tvorům, kteří mokrý svět obývají, a jeho srdce již dávno spolkl ten nejdravější tvor této planety, žralok. Tam, kde pro mnohé hranice kontaktu se zvířaty končí, Richard Jaroněk zapíná fotoaparát. V místě, kdy se začne opovrhovaná hyena přibližovat, udělá krok vpřed. V momentě, kdy jsou žraloci zahnívající návnadou na hladině tak rozdivočení, nasazuje si výstroj a skáče do vody.

Výstava „Magnificent 24“ – „24 pozoruhodných“ – podmořských fotografií přináší pro běžného smrtelníka nedostupný pohled na hlubin světa, který máme na dosah ruky, ale přitom na hony vzdálený.

Prohlédněte si pozorně 24 pozoruhodných zvířat. Některá již byla zabita ze strachu či pro zábavu a jiná uhynula v akváriích k naší potěše. Magnificent 24 je střípkem barevnosti naší mokré planety. Stále ještě existují místa, kde můžeme takový svět objevit. Zatím.

Vernisáž výstavy proběhne ve foyer kina Nadsklepí ve středu 4.3. od 17 hod.

RICHARD JARONĚK:

Jako hrdý rodák z valašských Vizovic se musím svému rodnému městu omluvit. Osudem se mi nestaly ‘kotáry’ s ovečkami, ale hlubiny neprozkoumaných oceánů. Potápím se k těm nejnebezpečnějším tvorům, kteří mokrý svět obývají a mé srdce již dávno ‘spolkl’ ten nejdravější tvor této planety – žralok. Ponory se 400 miliónů let starým predátorem jsou vždy sázkou do loterie a není nad fascinující moment, kdy mi žralok dovolí, abych se jej dotkl. Není to jen pouhý kontakt ve smyslu letmého pohlazení, ale ovládání a komunikace skrze body, kterými je monstrum hlubin vybaveno v blízkosti stovek zubů. “Možná lidská úchylka,” řekl by jeden, a jak jednou o mně napsal novinářský kolega: ‘Richard Jaroněk miluje nenáviděná zvířata!’ Je pravdou, že tam, kde pro mnohé hranice kontaktu se zvířaty končí, já zapínám fotoaparát. V místě, kdy se začne opovrhovaná hyena přibližovat, udělám krok vpřed. V monentě, kdy jsou žraloci zahnívající návnadou na hladině tak rozdivočení, nasazuji si výstroj a skáču do vody. Dívat se do očí písečné zmiji, když víte, že její jed lehce ukončí vaše sny či krmit z ruky sibiřského tygra…. To jsou momenty, které mě nepopsatelně nabíjí energií. V těchto situacích necitím žádný strach a věřím, že existuje něco ‘mezi nebem a zemí’, kdy může obyčejný lidský suchozemec komunikovat i s Velkým Bílým žralokem.
Čím více se potápím a jezdím do opuštěných koutů světa zjišťuji, že pojem ‘Příroda’ začíná geometrickou řadou mizet. Žraloci, kterým sotva dáme jméno a začínáme je identifikovat, jsou urychleně vybiti. Populace ryb jsou nenávratně zdecimovány a oceány vymírají. Lidská rasa se chová ke své stvořitelce jako ten největší bastard, který kdy by stvořen. Není tvor, který by s takovou chutí ničil a zabíjel. Uvědomuji si, že svět, jaký znali naši rodiče a jaký ještě s ‘odřenými lokty’ poznáváme my, naše děti už neuvidí. Jednou se nás zeptají proč a my se propadneme hanbou. Jedinné co přispěje k naší útěše bude pár zažloutlých fotografií podivných tvorů. Jako vousatí staříci budeme sedět se svými vnoučaty na kolenou a ukazovat jim jak vypadal lev, tuňák či žralok, který přežil dobu ledovou a éru dinosaurů, ale neobstál posledních padesát let našeho neomezeného běsnění.