Vracenky

ČR 1990

pátek 15. 11. 2013 08.15 2D
zdarma
přístupné bez omezení
čtěte více

Bohužel neprávem zapomenutý český film natáčený na prahu naší nové svobody dokázal zatím nejlépe vystihnout složitou dobu 50. let. Film osobně uvede a besedu povede další legenda českého filmu režisér Jan Schmidt. ŠKOLY: ZŠ, SŠ / PŘEDMĚT: HISTORIE, FILM

Drama

Československo, 1990, 90 min

Režie: Jan Schmidt

Kamera: Jiří Krejčík ml.

Hudba: Jiří Šust

Hrají: Jana Švandová, Alena Kreuzmannová, Bohumil Vávra, Marek Vašut, Leoš Suchařípa, Oldřich Navrátil, Václav Kotva, Michal Pavlata, Hana Frejková, Martin Faltýn, Aleš Spurný, Lucie Svobodová, Jana Špaňůrová, Jan Morávek, Martin Morávek, Karolína Soukupová, Pavel Vondruška, Filip Švarc, David Novotný, Pavel Taussig, Josef Vondráček, ..

Česká čierna komédia o dobrodružstvách jedného pražského chlapca a o tom, čo v dejepise nebolo. Nezvyčajný titul čiernobielej snímky pochádza z chlapčenskej loptovej hry, ktorou sa zabávajú malí hrdinovia za kostolnou stenou v pražskom Starom meste. Súčasne však evokuje návrat do tragického obdobia začiatku päťdesiatych rokov, kedy sa rozpútala vlna komunistického bezprávia, videného očami desaťročného Honzíka Domnosila, komentár ktorého sprevádza divákov celým filmom. Spoznávame chlapcovo rodinné zázemie a štvorročnú sestričku Petrušku s jej pokrokovými riekankami a heslami, rozvedenú mamičku, úprimne veriacu v dobro komunizmu na rozdiel od jej skeptického priateľa, reakcionára Františka. Honzík prežíva vnútorné rozpory, v ktorých sa stretáva detsky naivná viera v Boha s detsky naivnou vierou v Lenina (uvažovalo sa aj o názve filmu Ako som sa modlil k Vladimírovi Iľjičovi) a prežíva typicky chlapčenské trápnosti. V humornej polohe sú zachytené aj vážne veci.(oficiální text distributora).

Vracenky, pro film symbolický název klukovské míčové hry, je jedním z nejlepších titulů ze značně nevyrovnané filmografie Jana Schmidta. Hlavním trumfem Vracenek je lehkost, s jakou zpracovávají tak ambiciózní téma. Sledování kruté doby očima zlobivého kluka je nápad k nezaplacení. Oblíbený dětský pohled na dospělácké záležitosti sám o sobě umožňuje soustředění se pouze na ty nejdůležitější věci. To, že je hrdina navíc darebák, nás zase drží v bezpečné vzdálenosti od nežádoucího sentimentu. Maminčiny hádky s Františkem a následné politické prozření probíhají zcela přirozeně a až v druhém plánu, za všemi těmi Honzíkovými eskapádami. Daří se tak to, co českému filmu po revoluci často chybí – má o čem vyprávět, chce o tom vyprávět a umí vyprávět tak, aby téma nepůsobilo nijak křečovitě či lacině.

Vytříbená černobílá kamera je nejspíš jedním z důvodů toho, že film skončil pozapomenut, ale úzkostlivou atmosféru doby zprostředkovává znamenitě. Dodnes si díky tomu pamatuji návštěvu školního představení (zřejmě někdy v devadesátém druhém roce) a pocity, jaké jsem z filmu tehdy měl. Prokládání děje dobovými týdeníky o stavbě Stalinova pomníku na Letné, rozhlasovými reportážemi o procesech a nakonec zprávami o úmrtí Stalina a Gottwalda jen šikovně umocňuje divácké pocity z „cesty časem“ a umožňuje tvůrcům vyhnout se jakékoliv přílišné doslovnosti a přehnanému dovysvětlování.

Herecky je snímek lehce nevyrovnaný. Zatímco klíčová role Honzíka v podání dvojčat(!) Morávkových je obsazena skvěle – kluky jednak nerozlišíte a jednak jsou naprosto přirození, maminka (Jana Špaňůrová) si dle mého názoru zasloužila zkušenější herečku. Naopak Oldřich Navrátil předvádí jeden ze svých nejlepších, protože nejcitlivějších a nejpokornějších, výkonů a dokazuje, že skrývá mnohem širší rozsah, než jaký má šanci běžně předvádět. Srovnávání s Obecnou školou je na místě – filmy jsou si námětem opravdu dost podobné. Zásadně je odlišuje změna doby (byť časově se jedná jen o pár let). Zatímco malý hrdina Svěrákova filmu vyrůstá v období čerstvě poválečné víry v lepší zítřky, Honzík je už prožívá. Barevnost naděje se mění v černobílou beznaděj, vzletné záběry na malebnou krajinu nahradily kradmé pohledy do temných uliček, malí kluci ale zůstávají pořád stejní. Dvojprojekce v hodinách dějepisu doporučena!

To, že snímek nedosáhl obliby zmíněné svěrákovské klasiky, je pochopitelné – je komornější, temnější a černobílý. Je vtipný, ale hlášky si z něj citovat asi nebudete. To ovšem zdaleka nevysvětluje, proč dodnes nevyšel na DVD a ani České televizi se jej oprašovat nechce (naposledy běžel dle toho mála informací, co k němu na internetu člověk najde, v roce 2000!) a dostat se k němu může prakticky jen předplatitel kabelové televize. o tom, že jde o ideální doplnění listopadového sametově-revolučního programu škoda mluvit. V poslední době je možné aspoň čas od času Vracenky uvidět také na některých filmových přehlídkách. Není to ale u tak kvalitního titulu trochu málo?

JAN SCHMIDT (3.1.1934)

Výrazný představitel tzv. České nové vlny a filmový režisér. Po maturitě pracoval v letech 1951-54 nejprve jako rehabilitační pracovník a dělník, nesměl totiž z politických důvodů dále studovat. Po nějakém čase mohl přeci jen jít ve stopách svého otce lékaře a absolvoval šest semestrů na lékařské fakultě Univerzity Karlovy (v letech 1954-57). Od roku 1957 studoval také režii na FAMU (v ročníku Otakara Vávry), jeho spolužáky byli kupříkladu Věra Chytilová, Jiří Menzel, Evald Schorm či Pavel Mertl. Ještě v čase svého studia se Jan Schmidt podílel jako asistent režie na Vávrově Srpnové neděli (1960), po absolutoriu v roce 1961 pracoval jako pomocný režisér u Jiřího Hanibala při natáčení jeho druhého filmu Život bez kytary (1962) a u Jaromila Jireše při režírování jeho debutu Křik (1963). Jeho celoživotní blízký přítel a zároveň spoluautor řady jeho tvůrčích projektů byl už od dob studií Schmidtovým spolužákem na scenáristice a dramaturgii Pavel Juráček. (Juráček je autorem komentáře ke Schmidtovu školnímu dokumentárnímu eseji Auta bez domova (1959), scénáře jejich absolventského hraného filmu Černobílá Sylva (1961), scénáře společného krátkometrážního režijního debutu Postava k podpírání (1963), i námětu a scénáře Schmidtova celovečerního filmu Konec srpna v hotelu Ozon (1967)). V letech 1963-65 Schmidt vykonával základní vojenskou službu a v Československém armádním filmu natočil dobově nekonvenční krátkometrážní i středometrážní dokumentární filmy převážně se sportovní tematikou: Život po devadesáti minutách (1965), Hra pro chlapy (1966) a Odvaha (1967). Události srpnových dnů roku 1968 sledoval z daleké sovětské Gruzie, kde v té době právě natáčel černobílý film Kolonie Lanfieri (adaptace romantické povídky sovětského spisovatele Alexandra Grina). Po dlouhých jednáních se mu podařilo domluvit koprodukci, na které se podílel i tehdejší Sovětský svaz (1969). V roce 1970 dokončil celovečerní film na motivy povídek Vladislava Vančury Luk královny Dorotky. Pro Československou televizi natočil v 70. a 80. letech minulého století Slovenské pohádky (1973), pohádkový příběh Nevěsta s nejkrásnějšíma očima (1975) s Milanem Kňažkem v hlavní roli, na Slovensku realizoval filmovou adaptaci pohádky M. Ďuríčkové Siroty (1974). Dále sportovní a umělecké dokumenty Oldřich Nejedlý (1974), Olga Skálová (1975) a Manželé (1982), po Sametové revoluci svou spolupráci s televizí přerušil a navázal na ní až v roce 1995 pohádkou Jak si zasloužit princeznu a v roce 2001 pětidílným seriálem Stříbrná paruka na motivy stejnojmenného románu Adolfa Branalda, vzdávajícím hold hereckému řemeslu v dobách jeho kočovných začátků. K jeho filmové tvorbě patří také kriminálka Smrt talentovaného ševce (1982), v němž Schmidt po svém rozvíjí filmovou sérii detektivních případů kapitána Exnera. V tomtéž roce realizuje ještě svou další filmovou detektivku Koncert. V roce 1983 se Jan Schmidt podílel na pražském natáčení Formanova velkofilmu Amadeus. Na dobovou sociálně-satirickou notu se Jan Schmidt naladil svým filmem Podfuk (1985). K jednomu ze svých tvůrčích a uměleckých vrcholů dospěl roku 1990 v retro filmu Vracenky. Dětský pohled na 50. léta, tu nejčernější etapu novodobých dějin, vybavil nostalgickým černobílým filtrem dětství a apriorní dětské nevinnosti, kontrastující s absurditou a bezprávím pohnuté doby. V letech 1995-96 pracoval na filmu podle Juráčkova námětu Situace vlka, natáčení bylo však díky kolabující produkci přerušeno. Schmidtova tvorba je žánrově různorodá, jejím základem je realistické vypravěčství s dobrodružnými prvky. Specifické místo v ní zaujímá trilogie celovečerních filmů z pravěku Osada Havranů, Na veliké řece a Volání rodu, realizovaná roku 1977 na motivy prehistorických románů Eduarda Štorcha.

Youtube trailer
zpět nahoru



Výběr akcí filtrem

Zajímá mě

Pustí mě tam?

Mám na to?

Mám čas?

Potvrďte kritéria filtru

Zvolte datum

Od

červenec 2018

po29162330
út310172431
st4111825
čt5121926
6132027
so7142128
ne18152229

Do

srpen 2018

po6132027
út7142128
st18152229
čt29162330
310172431
so4111825
ne5121926
Potvrďte vybrané odbobí