Láska

Francie / Německo / Rakousko 2012

středa 20. 2. 2013 20.00 titulky | 2D
středa 27. 2. 2013 20.00 titulky | 2D
pondělí 11. 11. 2013 20.00 titulky | 2D
(asi 2 hodiny a 5 minut)
80 Kč
přístupné bez omezení
čtěte více

Režie: Michael Haneke
Scénář: Michael Haneke
Kamera: Darius Khondji
Hrají: Jean-Louis Trintignant, Emmanuelle Riva, Isabelle Huppert, William Shimell, Dinara Drukarova, Laurent Capelluto, Rita Blanco ...

Černý kůň oscarové sezóny
Evropský film roku, který by si zasloužil v letošní konkurenci vyhrát i Oscara za nejlepší film. Protože nás smiřuje s odcházením našich nejbližších. Zlatá palma z Cannes, pro režiséra již druhá. Totální ovládnutí Evropských filmových cen. Vítězství v kategorii Nejlepší cizojazyčný film na Zlatých glóbech. Dvě britské ceny BAFTA (nejlepší cizojazyčný film, nejlepší herečka). Pět nominací na Oscara v těch neprestižnějších kategoriích: nejlepší film, zahraniční film, režie, původní scénář a herečka v hlavní roli. To je jen pouhý zlomek z cen, které sbírá rakouský režisér, narozený v Mnichově, Michael Haneke (Funny Games, Pianistka, Bílá stuha) za své poslední dílo. Kritici, diváci i festivalové poroty se shodují na tom, že jde o jeho počin nejpřívětivější, nejcitlivější a nejintimnější. Je tomu tak ale doopravdy a co se stalo, že se sedmdesátiletý režisér, který začínal v německé televizi a v kinech debutoval až na prahu padesátky (Sedmý kontinent), dostal se svým posledním počinem i mezi devítku nejlepších filmů roku oscarových aspirantů na vítězství? Neboť opravdu není zvykem, aby vítěz Zlaté palmy oslovil konzervativní americké akademiky natolik, že mu, kromě již jistého ocenění pro nejlepší cizojazyčný film, dají šanci i v nejsledovanějších kategoriích o nejlepší film a režii. Láska se stává černým koněm letošního soutěžního klání a osobně bych si přál, aby zvítězila. Už vzhledem k ne až tak silné konkurenci dvou snímků (Lincoln, Argo), jimž jsou dávány největší šance na vítězství a také proto, že bych to považoval jako důležitý vzkaz do společnosti. Ten je možno formulovat do jednoduché věty: „Před nejtíživějšími problémy stáří nezavíráme oči.“ ….

Nekompromisní analytik temných stránek lidské duše
Michael Haneke má pověst chladného tvůrce, který s chirurgickou přesností zkoumá předmět svého zájmu a toto téma potom bez citového zabarvení, kompromisů a nějaké falešné naděje předestírá divákům. Proslul jako analytik temných stránek lidské duše, který přesně pojmenovává nejbolestivější rány lidstva a příčiny jeho úpadku. Ať už jde o přítomnost násilí ve společnosti, povýšenost snobských vrstev, sexuální frustrace nebo jiné patologické chování, jehož se nějaký celek (rodina, společnost) dopouští na svých členech a naopak. Od takového tvůrce, který nazval svůj film provokativně Láska, asi každý čekal, že přijde s ironickým, satirickým nebo cynickým výkladem toho pojmu, ale on natočil pravý opak. Poctivé tázání o pravém významu tohoto slova i jeho unikavé a vnitřně rozporné podstatě. Láska není klinickou sociálně-psychologickou studií neviděného patologického zla, které vře pod povrchem společnosti (Bílá stuha), ale komorním, minimalistickým dílem, které upíná pozornost na manželský pár, jejichž láskyplný a zdvořilý vztah, založený na sdílení stejných hodnot, se ocitá pod tlakem okolností. Oba hlavní protagonisté se jmenují stejně jako hrdinové Hanekeho filmu Utajený (2005) a pocházejí i ze stejných, tedy dobře zajištěných středních vrstev. Rozdíl je ale v tom, že je nedohání jejich zamlčená minulost, ale stáří, nemoc a umírání.

Těžká zkouška vzájemného vztahu
Haneke sleduje starý manželský pár, Georgese (Jean-Louis Trintignant) a Annu (Emmanuelle Riva), kteří jsou učiteli hudby. Jejich láska, vzájemná úcta a pevné pouto, které se mezi nimi prohlubovalo roky společného života a vášní pro klasickou hudbu, to vše je náhle vystaveno těžké zkoušce. Stáří si vybírá svou daň a Anne prodělá dvojitou mozkovou mrtvici. Po následné operaci je ochrnutá na dolní polovinu těla, ztrácí schopnost mluvit a postupně přestává vnímat své okolí. To se musí s její proměnou, akcelerovanou rychle postupující nemocí, smířit. Těžké je to jak pro dceru Evu (Isabelle Huppert), tak především pro jejího manžela Georgese, který se o ní spolu s pečovatelkou stará. Oba její nejbližší jsou postaveni do nové situace, před níž zůstávají bezradní. Množství aktivit, jež mohli manželé společně vykonávat, se zmenšuje a z Anny se postupně stává bytost, která je svému okolí na obtíž, což umí jako inteligentní bytost velmi dobře reflektovat.

Izolace vůči okolí
Samota dvou lidí, uzavřených v prostoru jednoho bytu, s sebou nese se zhoršujícím se stavem Anny nejen větší oddanost u jejího muže, ale i větší sobectví jeho bezmocné ženy. Postupně se dostávají do čím dál větší izolace vůči okolnímu světu a to včetně nejbližší rodiny (dcera Eva) a okruhu přátel, kteří jejich počínání vnímají s nepochopením. Zvláště do svých problémů ponořená dcera Eva se nedokáže se stavem své nemocné matky vyrovnat a považuje ho za přítěž, kterou neumí řešit. I proto se k ní nechová s dostatečnou vřelostí. Anna se stává jakýmsi symbolickým ztělesněním bezradného přístupu lidí k problematice nemoci či odcházení těch nejbližších. Reaguje pláčem i výbuchy vzteku a neumí pochopit, proč její otec z bytu vytváří hráz proti okolnímu světu, který slouží jako místo důstojného dožití Anniných posledních dnů.
Neuvědomuje si, že Georges jako kultivovaný intelektuál a hlavně citlivý muž, brání svou ženu proti netaktnosti okolí, které jí její nemoc připomíná. Což se projeví při návštěvě Annina žáka, talentovaného klavírního virtuóza Alexandra (Alexandre Tharaut). Stejně tak ctí prostor její intimity, aby jí i sebe nevystavoval pocitům studu a ponížení kvůli rychlé devastaci jejího zdravotního stavu a ztrátě původní důstojnosti.

Znepokojivé nedořečenosti
Ale nebyl by to Haneke, kdyby v tomto aktu milosti zároveň nebylo i něco zneklidňujícího, neodhaleného, co nás nutí se ptát, proč jednal Georges zrovna takto. Možnou odpověď nabízí scéna, kdy se Georges vrací z pohřbu souseda a vypráví Anně, upoutané na lůžko, jaké to bylo. Pohřební akt vnímá jako něco, co je pro zesnulého ponižující. Se svou ženou se proto rozhodne rozloučit jinak. Její mrtvé tělo obsype doma na jejím lůžku květinami a opustí dům. Zřejmě proto, aby se vyhnul vysvětlování svého činu, který okolí nebude chápat a schvalovat. Annin stud z vlastního chátrání a Georgesovo opatrovatelské respektování jejího přání nenechat se hospitalizovat v nemocnici není ale jen aktem lásky, blízkosti a důvěrnosti, ale i sobeckým strachem z vlastní samoty. Tyto nedořečenosti a nejednoznačnosti, mezi něž patří i Georgesův napjatý vztah s dcerou, který lze vyčíst z jejich vzájemné konverzace, otevírají prostor k různým interpretacím, co vše Haneke ze vztahu ústřední rodiny chtěl ukázat a naopak co zamlčel.

Tichá a nevtíravá romance
Vztah, který mezi manžely panuje, vyjadřují herci drobnými, úspornými gesty, z nichž se o jejich hluboké náklonnosti a sdílení společných zážitků z minulosti dozvíme více než z explicitně deklarovaných slov. Žádná vyznávání lásky, lítost nebo výčitky. Stačí pohled do očí, pohlazení ruky a je nám jasné, jak se vzájemně silně vnímají a jsou spolu empaticky propojeni. I když se spolu pohádají, je vidět že jejich život došel do smířlivé rovnováhy, která se prohlubuje společnými rituály. Ať už jde o klidné vychutnání ranní snídaně, víno před spaním nebo návštěvu koncertu vážné hudby a následný rozbor tohoto zážitku. Sledujeme tichou, důvěrnou, něžnou a nevtíravou romanci dvou starých lidí, kteří už k blízkosti svého vztahu nepotřebují ujišťování o vzájemné lásce a oddanosti. o to bolestivěji a naléhavěji proto do jejich života zasáhne zprvu malá mozková příhoda, již prodělá Anna v kuchyni. Anna si ji neuvědomuje, ale Georges už ví, že nic nebude tak jako předtím.

MICHAEL HANEKE (23.3.1942, Mnichov)
studoval filozofii, psychologii a divadelní vědu ve Vídni. V letech 1967–1970 pracoval v německé televizi. Po řadě TV filmů natočil trilogii Sedmý kontinent (1989), Bennyho video (1992) a 71 fragmentů chronologie náhody (1994), kde vykresluje odcizené jedince prostřednictvím jejich frustrací a analyzuje vztah násilí a moderních médií. Pesimistickým pohledem na člověka se vyznačují i jeho další filmy: Zámek (1997), Funny Games (1997), Kód neznámý (1999), Pianistka (2001), Čas vlků (2003), Utajený (2004). Roku 2007 natočil v USA remake svého filmu Funny Games. Na MFF KV 2009 byl uveden film Bílá stuha (2009), který byl v Cannes oceněn Zlatou palmou, stejně jako jeho poslední snímek Láska (MFF KV 2012), který byl oceněn i Oscarem za nejlepší neanglicky mluvený film.

Youtube trailer
zpět nahoru



Výběr akcí filtrem

Zajímá mě

Pustí mě tam?

Mám na to?

Mám čas?

Potvrďte kritéria filtru

Zvolte datum

Od

listopad 2018

po5121926
út6132027
st7142128
čt18152229
29162330
so3101724
ne4111825

Do

prosinec 2018

po310172431
út4111825
st5121926
čt6132027
7142128
so18152229
ne29162330
Potvrďte vybrané odbobí