Andrej Rublev

Historická freska o malíři ikon Andreji Rublevovi je povahopisem Ruska 15. století, výpovědí o duchovní síle, o pramenech nezničitelné tvořivé energie. Zvonař Borisko symbolizuje podstatu tvorby svojí vyzývavostí, obrovskou sebedůvěrou, nezkrotným přáním pracovat až do vyčerpání. Je předzvěstí probuzení Ruska a stimulem tvorby Rubleva, kterého přemohou tragické události a po zabití zloducha (při krvavém tatarském vpádu do chrámu) vysloví slib mlčení. Naturalisticky snímané přírodní scenérie, vesnické chalupy, chrámy ve městě, zdánlivě staticky popisovaný život mužiků, mnichů a umělců dotvářejí velmi sugestivní ovzduší doby. Černobílý obraz je v mnohých pasážích silně výtvarně stylizovaný. Ojedinělý opus v rámci historického žánru, který zároveň překračuje, je členěný do osmi kapitol. Naplňuje jedno z Tarkovského kréd: "Umění existuje výhradně proto, aby napravovalo svět."(oficiální text distributora)

Drama / Válečný / Životopisný / Psychologický

Režie: Andrej Tarkovskij
Scénář: Andrej Tarkovskij, Andrej Končalovskij
Hrají: Anatolij Solonicyn, Nikolaj Griňko, Bolot Bejšenalijev, Irma Raush, Nikolaj Burljajev, Jurij Nikulin, Rolan Bykov, Dmitrij Orlovskij, Michail Kononov

Historická freska o malíři ikon Andreji Rublevovi je povahopisem Ruska 15. století, výpovědí o duchovní síle, o pramenech nezničitelné tvořivé energie. Zvonař Borisko symbolizuje podstatu tvorby svojí vyzývavostí, obrovskou sebedůvěrou, nezkrotným přáním pracovat až do vyčerpání. Je předzvěstí probuzení Ruska a stimulem tvorby Rubleva, kterého přemohou tragické události a po zabití zloducha (při krvavém tatarském vpádu do chrámu) vysloví slib mlčení. Naturalisticky snímané přírodní scenérie, vesnické chalupy, chrámy ve městě, zdánlivě staticky popisovaný život mužiků, mnichů a umělců dotvářejí velmi sugestivní ovzduší doby. Černobílý obraz je v mnohých pasážích silně výtvarně stylizovaný. Ojedinělý opus v rámci historického žánru, který zároveň překračuje, je členěný do osmi kapitol. Naplňuje jedno z Tarkovského kréd: "Umění existuje výhradně proto, aby napravovalo svět."(oficiální text distributora)

Filmy Andreje Tarkovského svou narativní strukturou a formální vytříbeností umožňují vzniknout desítkám kritických analýz, přičemž se jedna od druhé budou v lecčems lišit. Jako vypravěč se totiž uchopuje slov bez motivace jim vládnout, násilím je seskládat do fungujícího děje. S přístupem básníka uvědomuje si duši každého ze slov, z jeho moci, jedinečnosti. Dává mu možnost dýchat, neuvězňuje jej do věty, která by nedýchala. Stejně tak nakládá s epizodami, s úseky svého vyprávění. Kauzalitu nepopírá, ale uvědomuje si, že jedině touhou hledat lze nalézt motivy, které spolu souvisejí, které se navzájem ovlivňují. Nebuduje příběh na základě Aristotelovy Poetiky, jeho drama je bez expozice, krize, kolize, peripetie a katastrofy. V jeho filmu není možné abstrahovat složitost života postav do jasně určených zlomů. To vše je v každé z epizod, v každém záběru. Divák a kritik se mohou snažit hledat vodítko, nějakou niť, která by filmem prostupovala. Oba se mohou zamýšlet nad stavbou, co a jak po sobě následuje. Do jaké míry je film vyprávěn chronologicky, do jaké míry zpřeházeně.

Podobně lze postupovat při formální analýze. Vždyť Tarkovského obrazy jsou jako ikony, zmítají se v apokalyptické hrůze stejně jako v tichém odevzdání spirituálnímu spojení s Nebem. Kompozice, konfrontace černé a bílé, vzdechy hudební kompozice… Bez přehánění lze říci, že každá scéna snímku umožňuje několik výkladů, umožňuje hledání symbolů a jejich vysvětlení.

Síla Andreje Rubleva je však někde jinde. Mimo filmový svět. Ani hluboká analýza nedokáže totiž nalézt odpovědi. A byť se nějaká ze studií může tvářit, že odpověď nalezla, stejně zde zůstane otevřena brána k jinému poznání. Andrej Rublev je mistrovský kus pro svoji duši. Ano, zní to jako fráze, ba v recenzi by toto pojmenování nemělo ani být. Naštěstí však existují filmy, které jsou uměním nejen kvůli své řemeslné vytříbenosti či závažnosti sdělení, ale proto, že se snaží být mostem mezi člověkovou rukou, jež tvoří, a jeho duší, jež se snaží pochopit, proč tady je. Jsou to filmy duchovní.

Andrej Rublev není životopisným filmem o umělci, malíři ikon. A není ani historickým snímkem, který nám předkládá dobu, v níž umělec žil. Rublev je o tvorbě – a to ve všech souvislostech. Zatímco pro většinu znamená film o tvorbě nutně příběh, v němž se divák pozoruje vznik konkrétního díla / děl, v případě Tarkovského samotný akt malování není tolik důležitý – proto ve filmu není žádná scéna, kdy by Rublev maloval ikonu. Tvorba je totiž akt čistě spirituální. Je to dialog mezi dušemi či mezi duší a Nebem. Tvoření není to, když naše ruka štětcem kreslí lidskou tvář, nýbrž proces, kdy jsme schopni hledat podstatu toho, co chceme sdělit, jak to chceme sdělit. Tvorba probíhá v nás – proto malování ve filmu Tarkovský neukazuje.

Postavu Andreje Rubleva nechává režisér „pouze“ žít. Dokonce není ani v pravém smyslu ústředním hrdinou. Film se kolem Rubleva „netočí“, on je divák stejně jako my. A stejně jako do nás i do něj proniká život, který vnímá, který je kolem něj. Rublev vytváří svá mistrovská díla tím tichým pozorováním, tím, kterak se zvídavě vmísí mezi svatojánský pohanský rituál… Už jen proto nemohl být snímek sestaven z jasně určených dílů, dramatických složek. Ano, máme pocit, že se mezi to, co se odehrává „nyní“, vkloubí střípek z minulosti, stejně tak to může být budoucnost, nebo jen sen, představa. Ale to není podstatné. Přemýšlením nad malou částečkou mozaiky nemáme možnost vidět mozaiku v její úplnosti. A Andrej Rublev mozaikou opravdu je. Je to ohromný obraz výpovědi duše, složen z desítek záběrů, z nichž každý by sice mohl obstát sám o sobě coby krásný střípek, svoje sdělení však dokáže předložit až tehdy, když se nebudeme dívat na něj, ale na celek, v němž je obsažen.

Rublev se může zdát prostý, dokonce nudný. Může však za to onen fakt, že v právě ubíhajících scénách hledáme nějaké souvislosti, dramatickou výstavbu, zápletku, kauzální propojení s tím, co bylo. Je zde mnoho postav, z nichž některé se objeví a zmizí, nevíme o nich téměř nic. Nemůžeme ani uchopit vztahy mezi nimi navzájem a mezi nimi a Rublevem. Vše navíc ztíží i to, že velkou část filmu Rublev mlčí, neboť činí pokání za zabití člověka. o to více se z něj stává divák, přihlížející a naslouchající. Nedokáže pochopit ale vše, stejně jako my.

Ve filmu jsou dvě scény, které jsou dějovější (a akčnější) než všechny ostatní. Je to vpád Tatarů do vesnice a jejich plenění, vyvražďování. A poté v samotném záběru odlévání zvonu. Obě scény jsou velmi drásavé, emotivně vyhrocené. Zatímco u tatarského teroru je hrůzná krev a násilí, u odlévání zvonu to je umělcova bolest při vznikání díla. Je to doba, kdy se zhmotňuje něco, co do té doby bylo ukryto v duši. To uvědomování si, že nikdy nemůže být výsledný výtvor totožný s tím, co jsme do jeho stvoření měli ve svém srdci, je stejně tak kruté jako počínání tatarského vojska. Navíc se připojuje strach o to, aby dílo dokázalo promluvit – v tomto případě zvon, aby se rozezněl.

Obě scény z povrchního hlediska ve filmu vybočují, při nahlížení na Rubleva jako na celek však dokonale korespondují s ostatními. I v ostatních je totiž umělcova bolest stejně jako radost z tvoření, i v ostatních je krása spojena s krví. (U mordování obyvatel je toto propojení znázorněno třeba záběrem z ptačí perspektivy, kdy najednou z vnějšku rámu kamery do záběru vletí bílé husy. Jejich pomalé pohyby, křik, mávání, bělost kontrastující s černotou „tam na zemi“ je neuvěřitelně působivá, dokáže toho o lidském běsnění a jeho konfrontaci s nebeským dobrem říci tolik!)

ANALÝZA: Andrej Rublev (DVD a kniha) – LUKÁŠ GREGOR