Jenže zatím to vypadá, že zase nebudeme mít štěstí. Nebe je podobně jako včera a předevčírem zatažené a okolní štíty nejsou vidět, i když obzor na východě pomalu začíná blednout. Naděje ale umírá poslední, proto zůstáváme, mráz nemráz. A naše odhodlání se zdejším vyšším silám patrně zalíbilo – zrovna když se nebe zbarví do modra, začnou se najednou v mracích objevovat trhliny, v nich se jako kouzlem zjevují okolní štíty a překrásné teplé paprsky slunce zbarví dozlatova ten nejvyšší z nich, osmitisícovku Čho Oju. Nad jezerem se válejí cáry mlhy, které celé scenérii dodávají pohádkovou atmosféru. Nejvyšší hory na světě z nich vystupují a za pár okamžiků zase mizí, takže si člověk říká, jestli se mu to celé tak trochu nezdá. Chvilku má pocit, že si na tu nádheru okolo může sáhnout, pak se málem okřikne, jak ho taková troufalost mohla vůbec napadnout. Jste ve světě, v němž vás od běžné civilizace dělí minimálně týden pochodu a obvyklé vzdálenosti tu přestávají platit. Ve světě obrů, kde obyčejní smrtelníci nemohou být nikdy doma – nanejvýš, když mají štěstí, mohou na pár okamžiků nahlédnout k oněm obrům do předsíně.
Celý článek si přečtete v příštím čísle Xantypy.......
