ZÁVĚREČNÝ KONCERT DIRIGENTSKÝCH KURZŮ

Třetím koncertem v rámci 46.Kroměřížského hudebního léta je Závěrečný koncert dirigentských kurzů, kde hraje Filharmonie Bohuslava Martinů a dirigenti jsou lektoři a absolventi dirigentských kurzů, uvádí Tomáš Netopil. Na koncertě zazní dvě díla nejvýznamnějších skladatelů vídeňského klasicismu, Wolfganga Amadea Mozarta a Ludwiga van Beethovena a světově proslulého českého skladatele Antonína Dvořáka. Symfonie č. 29 A dur tehdy sedmnáctiletého Wolfganga Amadea spadá do období po návratu do Salcburku z cest, které podnikal především v mládí po celé Evropě. Vyznačuje se typickou lehkostí, elegancí a bezstarostností, která byla tomuto geniovi vlastní.

Na koncertě zazní dvě díla nejvýznamnějších skladatelů vídeňského klasicismu, Wolfganga Amadea Mozarta a Ludwiga van Beethovena a světově proslulého českého skladatele Antonína Dvořáka. Symfonie č. 29 A dur tehdy sedmnáctiletého Wolfganga Amadea spadá do období po návratu do Salcburku z cest, které podnikal především v mládí po celé Evropě. Vyznačuje se typickou lehkostí, elegancí a bezstarostností, která byla tomuto geniovi vlastní.

Symfonie č. 6 zvaná Pastorální Ludwiga van Beethovena konejší své posluchače svou zvukomalebností, je inspirovaná zážitky a pocity, které skladatel načerpal v přírodě ana venkově. Svým vroucím vztahem k přírodě je znám i Antonín Dvořák, jeho Česká suita je komorním dílem jemného půvabu v melodice i v harmonii, která vychází z řady českých tanců – Polky, Sousedské a Furianta.

PROGRAM:

W. A. Mozart: Symfonie č. 29 A dur, KV 201

Allegro moderato

Andante

Menuetto. Allegretto

Allegro con spirito

L. van Beethoven: Symfonie č. 6 F dur, op. 68 Pastorální

Allegro man non troppo(Probuzení radostných pocitů při příchodu na venkov)

Andante moltomosso(Scéna u potoka)

Allegro (Veselé shromáždění venkovanů)

Allegro (Nečas a bouřka)
Allegretto(Zpěv pastýřů. Šťastné a vděčné pocity po bouři)

*****

A. Dvořák. Česká suita D dur, op. 39

Preludio (Pastorale)

Polka. Allegretto grazioso. Trio. Pocopiumosso

Sousedská (Minuetto). Allegro giusto

Romance. Andante con moto

Finale (Furiant). Presto

Dirigují účastníci Dirigentských kurzů

Filharmonie Bohuslava Martinů

Wolfgang Amadeus Mozart (1756 – 1791)

Dožil se necelých šestatřiceti let, ale zanechal po sobě nezměrné a s nikým ve své době srovnatelné dílo. o tom, že byl výjimečným hudebníkem, nepochyboval nikdo z jeho okolí. Ve věku tří let začal vyťukávat melodie na klavír. V šesti letech začal komponovat a jeho otec Leopold s ním a jeho rovněž nadanou sestrou Nannerl podnikl koncertní turné. Jejich tatínek byl hudebníkem u arcibiskupského dvora v Salcburku. Snažil se udělat pro svého syna vše, aby byl v životě úspěšný. A tak byl malý Wolfgang od svých šesti let neustále na cestách, v dobách, kdy se jeho osobnost utvářela, byl vystavován na odiv na evropských šlechtických dvorech. I v dospělosti podnikal další koncertní cesty a někdo spočítal, že ze svých 36 let strávil plných 14 let mimo domov. Avšak i když měl talent a obětoval mnohé, Mozartovi se nikdy nepodařilo najít lukrativní místo u dvora. Z Wolfganga se stala, když nad ním v dospělosti otec přestal mít dohled a přestal organizovat jeho umělecký život, poněkud nedisciplinovaná osobnost – byl poněkud bezstarostný a lehkovážný. S tím se potom pojily Mozartovy dluhy a existenciální problémy. Není žádným tajemstvím, že Mozart umírá nejen velice nemocný, ale také bez peněz. Dokonce na tom byl tak špatně, že byl pohřben do chudinského hromadného hrobu. A protože tyto hroby nebyly označovány, dnes ani nevíme přesné místo jeho posledního odpočinku.

Symfonie č. 29 A dur KV 201 byla Mozartem dokončena 6. dubna 1774. Je typickou symfonií jeho raného období. První věta je v sonátové formě, stejně jako druhá, třetí je menuet s tečkovaným rytmem, trio je v kontrastní zklidněné náladě. Poslední věta se charakterem i sonátovou formou navrací k první větě. Stejně i zde, jako v první větě, můžeme v hlavním tématu nalézt odskok v oktávě.

Symfonie vznikla po návratu z cesty do Vídně. Sice tam podal opět umělecké výkony hodné nejvyšší pozornosti. Bylo mu to však málo platné, pokud je budeme měřit jejich společenským ohlasem. Na italských cestách Mozartové rozhodně nezbohatli a také pobyt ve Vídni byl „výlet“ dosti nákladný. A výsledky byly opakovaně hubené. Wolfgang Amadeus se sice dočkal opět audience u Marie Terezie, avšak její vyznění si dovedeme dobře představit z jednoho dopisu otce Leopolda: „Císařovna byla milostivá – to však je všecko…“ V říjnu 1773 se vrátili Mozartové do Salcburku a Wolfgang tu pobyl až do prosince následujícího roku.

Ludwig van Beethoven (1770 – 1827)

Podstata a charakter Beethovenovy osobnosti a umění v mnoha ohledech přesáhly jeho předchůdce, Haydna a Mozarta. Jeho tvorbu převratně utvářejí revoluční elán, bojovnost, zápas o nového, mravně vyššího a svobodného člověka – v jeho případějde o nedílnou jednotu technického mistrovství s uvědomělým základem myšlenkovým a etickým. S Beethovenem vstupuje do dějin – v protikladu k feudálnímu muzicírování – svobodná individualita, nezávislý umělec-myslitel. Je blízký naší době tím, že je první velkou hudební tvůrčí osobností, kterou rozhodujícím způsobem zasáhlo ovzduší vědeckého pokroku, filozofie a revolučnínázory na společenský řád.

Pastorální symfonie měla premiéru téhož dne (22. 12. 1808) jako symfonie Pátá, dokonce při této premiéře byla označena opusovým číslem nižším, nežli má symfonie Osudová. Kompozice této symfonie spadá, jak naznačují Beethovenovy zápisky do let 1807-08. Je pravděpodobné, že partitura této symfonie byla dokončena dříve, než symfonie Pátá, ale sám Beethoven ji zařadil za symfonii Osudovou. V Páté symfonii vyjádřil velký lidský zápas s osudem. V symfonii Pastorální se naplno přihlásil k jisté programovosti, podle něj se hudba stává projevem lidského ducha, obsahuje zážitky, dojmy, myšlenky. Proto také poznamenal, že skladba je spíše výrazem citů, nežli malbou. Je nutné si uvědomit, že v jeho době byly zvukomalebné skladby ve značné oblibě a že dokonce i sám Beethoven nejednou podlehl tomuto dobovému vkusu. V Pastorální symfonii použil inspirace životem na venkově a v přírodě. Záměrně tak vytvořil hudební obrazy, které bychom mohli nazvat symfonickými básněmi. Imitace přírodních zvuků je tu vysoce stylizována, nejde jen o naturalistické napodobení, ale o přetavení přes citovou vzpomínku.

První část má název: Probuzení radostných pocitů při příchodu na venkov. Věta má sonátovou formu. Zvláštností je využití jednoho tématu – je jím vstupní popěvkový útvar, který je široce rozpracován a rozveden. Kontrastní téma je spíš figurativním útvarem, jenž má svůj původ v základním tématu, tak plyne hudba expozice do provedení i do reprízy s kodou celou řadou drobných figurativních výplní, jsou to imitace ptačího zpěvu, vyjádření klidu, který proniká k člověku unavenému a vyčerpanému tvorbou.

Druhá věta je nadepsána Scéna u potokaa naznačují ji ševelivé smyčce, zejména v kodě zazní souzvuk tří hlasů dřevěných nástrojů, imitujících tlukot slavíka, volání křepelky a kukačky. Třetí věta Veselé shromáždění venkovanů je scherzem. Je to obraz tance, stupňovaného v idylickém kouzlu přirozeného venkovského života. Trio – střední část – je robustnější, v kodě se rozezní základní téma, které sílí a přímo vyústí ve větu čtvrtou, nazvanou Nečas a bouřka. Imituje vichřici a lijavec, syčivé figury klikatého blesku a dunění hromu. Po veselém lidovém tanci, působí jako hrozba a vzdor přírody, bouře pak doznívá a přechází v klidnou harmonii, na niž navazuje část pátá Zpěv pastýřů. Šťastné a vděčné pocity po bouři. Hlavní téma je uvedeno v klarinetech a lesních rozích, pak převzaté skupinou smyčců. Věta je formou ronda, kombinovaná částečně sonátovou formou. Něžný výraz dokresluje velkou pohodu ducha, jenž modlitbou zažehnal zlou bouři. Zuřivost živlů mizí v dálce a rozplývá se v klidném idylickém zpěvu přírody.

Antonín Dvořák (1840 – 1904)

Dvořákovu tvorbu charakterizuje úžasně bohatá hudební invence, která neměla ve své době srovnání. Díky ní získal skladatel zájem obecenstva i velkých současných skladatelů. Těžiště jeho díla je v tvorbě instrumentální, jež tvoří základ českého i světového koncertního repertoáru (devět symfonií, dvě suity, dvě serenády, cyklus Slovanských tanců, Slovanských rapsodií, Legend, řada symfonických básní na Erbenovy náměty atd.).

V první třetině roku 1879, kdy vznikla Česká suita D dur pro orchestr op. 39, žil Dvořák pod tlakem umělců i souborů, aby napsal nové skladby – stejně tak naléhal i nakladatel Simrock, s kterým si hojně dopisoval. Jen během března byly na koncertech v Praze hrány: Dechová serenáda, Žalm 149, Symfonie F dur, kvintet s kontrabasem, Mazurek, Klavírní trio g moll. Není náhodou, že původní koncepce České suity byla serenádová, ale její části – Pastorale, Polka, Sousedská, Serenáda a Furiant – vytvořily cyklickou skladbu závažnějšího obsahu. Jde o komorní dílo jemného půvabu v melodice i v harmonii, což je pro Dvořáka typické. První, označená jako Preludio (Pastorale), tvoří skutečně jakýsi lyrický úvod k následujícím větám. Je pro ni charakteristická absence kontrastů, melodická linie v horních hlasech klidně plyne nad ostinátní basovou figurou tvořenou pouze dvěma střídajícími se tóny. Druhá věta je poetickou stylizací českého lidového tance polky. Hlavní téma má ve své základní podobě v tónině d moll spíše melancholické ladění, pozdější přesun do F dur přináší rytmické i výrazové oživení. Věta je komponována v trojdílné formě A-B-A. Třetí věta je inspirována dalším lidovým tancem, sousedskou. Je pro ni typická bohatá imitační práce s hlavním tématem. Čtvrtá věta, označená jako Romance, je nádherným lyrickým nokturnem, v němž se na pozadí klidného doprovodu smyčců klene široká melodie hraná flétnou a později přebíraná také dalšími nástroji. Závěrečný furiant suitu efektně zakončuje nejen svým živým výrazem, ale také čistě zvukově: v kodě Dvořák přidává ke stávajícímu obsazení orchestru navíc trubku a tympány. Věta bývá přirovnávána ke Slovanským tancům, ke kterým má blízko svými strhujícími rytmy a nespoutanou živelností.

Dílo se potkalo s velkým úspěchem při jeho premiéře na akademii spolku českých žurnalistů za řízení Adolfa Čecha dne 16. května 1879.

Záhy se dostalo na zahraniční pódium, bylo provedeno v Londýně v Křišťálovém paláci Augustem Mannem a brzy poté ve Filharmonické společnosti Hansem Richterem. Tiskem vyšlo roku 1881 v berlínském Schlesingerově nakladatelství, avšak pouze pod názvem Suita.

Tomáš Netopil

Dirigent, kterému už tleskali v Tokiu, Drážďanech i ve Vídni. Ještě před deseti lety hrál jako houslista v cimbálové muzice. Dnes diriguje ty nejprestižnější orchestry po celém světě. Kariéra kroměřížského rodáka nabrala strmý směr vzhůru na mezinárodní scénu. Do roku 2012 byl šéfdirigentem orchestru Národního divadla v Praze. Od letošní sezóny bude zastávat funkci hudebního ředitele Aalto Theater a Filharmonie v německém Essenu. Jako symfonický dirigent spolupracoval s mnoha českými i zahraničními orchestry – Česká filharmonie, Manchestr, Londýn,Liverpool, Berlín, Fiorentina,Lipsko,Stockholm, Roma, Tokio. Jako operní dirigident vystupoval mna operním festivalu v Salzburgu a dalších operních domech : Mnichov, Janov, Neapol, Torino,Bologna, Benátky, Tokio. Toimáš Netopil studoval hru na housle na Konzervatoři P.J.Vejvanovského a dirigování na AMU v Praze.Pokračoval na Královské akademii ve Stockholmu a v americkém Aspenu , kdezískal hlavní cenu Americké dirigentské akademie a kam se pravidelně vrací jako hostující dirigent.