ATANAS TALEVSKI: Neznámá Makedonie (fotografie)

Fotografie nejvýznamnějšího makedonského fotografa současnosti ATANASE TALEVSKÉHO (1954 - 2006). Ačkoliv se svým fotoaparátem procestoval celý svět, nakonec se vrátil tam, kde měl kořeny - do Ochridu na břehu Ochridského jezera. V centru jeho pozornosti byl vždy člověk a jeho osud. Na jeho snímcích defilují obyčejní a zdánlivě bezvýznamní lidé, kteří však tvoří podstatu onoho "neznámého makedonského světa". Fotografické umění Atanase Talevského nám otevírá oči a pomáhá zachytit skutečnost, kterou se mnozí snaží zakrývat.

ATANAS TALEVSKI (1954 - 2006) Narozen ve Velesu, rodném městě Rajka Žinzifova, Jordana Chadžikonstantinova-Džinota, Gemidžiů, Kosty Racina. Právě tam na břehu Vardaru tráví větší část svého života. Právě u Vardaru se v něm probouzí touha vidět svět takový, jaký je, a ne takový, jak mu o něm vyprávěli jiní. Stejně jako se z dítěte stane dospělý, stává se ze zvědavosti láska k dálkám a neprožitým okamžikům radosti při setkáních s neznámými duchovními hodnotami. V rodném Velesu se zamiluje do umění fotografie. Krok za krokem prostupuje stále hlouběji tajemství techniky fotografování. Fotografie se stane jeho stěžejním tvůrčím zájmem a současně i výzvou k plodné tvorbě. Čímsi zachraňuje svět před zmizením, spojuje kultury a národy různých zeměpisných šířek.Životní dráha jej vede k mostům Temže, k břehům Jordánu či do svatého Jeruzaléma, do Istanbulu nebo k chladnému Baltu. V roce 1990 se stěhuje do Ochridu. Od této doby se již aktivně věnuje umělecké fotografii. Starobylá svatyně a duchovní pokladnice makedonské kultury v Atanasovi umocňuje touhu po nových cestách a setkáních s lidmi celého světa. Přání poznávat neznámé kultury roste a je doprovázeno i jeho osobním duchovním růstem. V Ochridu, na místech, kde bývala Klimentova literární škola, a pod klenbami chrámu svaté Sofie anebo na samém břehu jezera si Atanas rozšiřuje své obzory a obohacuje své poznání. o tom svědčí mimo jiné i jeho jazykové znalosti - ovládá francouzštinu, řečtinu, srbštinu a albánštinu, před tím se učil i anglicky, německy a polsky.

Ochrid mu poslouží i při dalších cestách, nových setkáních a kontaktech. Na všech svých cestách je vždy vyzbrojen fotoaparátem, svým nejlepším přítelem a souputníkem. Domů se pak vrací obohacen o nové fotografie míst, jimiž procházel, a lidí, s nimiž se setkával. S fotografiemi, na nichž jsou zvěčněny události odlišné od těch z toho našeho kousku světa, a lidé, rozdílní od nás samých, a přesto postavy i životy blízké a lidské. Fotografie uchovává vzpomínku prožitých setkání a spatřených zemí. Fotografie pomáhá uchovat minulost jako živou část naší přítomnosti i budoucnosti.

Při fotografování Atanase nejvíce zajímá člověk a jeho osud. Na jeho snímcích jsou obyčejní, malí a zdánlivě bezvýznamní lidé. Ve skutečnosti jsou však právě tito lidé základem tohoto našeho světa. Jsou to tváře, které by se nemohly nikdy dostat na titulní strany novin a časopisů - tváře, které ukazují svět, v němž žijeme, bez masek a úprav. Fotografie Atanase Talevského jsou zrcadlem, ve kterém se nejlépe odráží náš svět, vymalován v přírodních barvách přijmout nebo alespoň pochopit. Atanasovy snímky jsou naše svědomí, ale také naše neschopnost podívat se tváří v tvář pravdě. Jsou důkazem našeho pokusu o útěk z reality tohoto světa.

Když si prohlížíme tyto fotografie, na chvíli zapomínáme, že jsme v Ochridu na břehu Ochridského jezera. Zdá se nám, jakoby nás Talevského snímky chytaly za ruce a unášely někam daleko. Od klášterů ve Francii přes saharské písky do indických ulic, až k dálkám Kambodži a Vietnamu. Vidíme bílé, černé i žluté tváře, do nichž život vepsal všechnu svoji surovost i krásu. Tváře, bez rozdílu zda mladé nebo staré, vyprávějí o okamžicích štěstí nebo o veselém dětství, o těžkém i smutném životě. Před očima nám přelétají různé světy s jasným poselstvím: všichni jsme stejní!

Jen barvy fasád a jména míst jsou jiná. Bezdomovci a žebráci, děti i starci, i mniši jsou různí. Podstata je však jedna a tatáž. Dítě z Makedonie se směje stejným smíchem jako dítě z Indie a Vietnamu. A smutek starého Inda nad ztraceným mládím není o nic menší a o nic lehčí, než strádání chudého Rumuna. Radost a smutek, stejně tak jako štěstí a neštěstí, jsou lidsky stejné na Východě i na Západě. Jen barvy a jména jsou jiné!

Na jednom místě a v tomtéž okamžiku nám fotografické umění Atanase Talevského otevírá oči, otevírá nám svět, který se mnozí usilovně snaží ukrýt a zapomenout. I přesto však, to co nám se zdá v každodenním životě ošklivé a odpudivé, vypadá na Talevského fotografiích jako oslňující a krásné. Možná, že by nebylo špatné hledět na svět jako na krásnou fotografii. Možná, že tomuto světu chybí odvaha pohlédnout do zrcadla a setkat se tváří v tvář se všemi svými barvami, aniž by některé zakrýval a jiné vyzdvihoval.

Když si prohlížíme tyto fotografie, probouzejí se v nás vzpomínky a pocity, nutí nás, abychom přemýšleli a ptali se: kdo jsme, kde jsme a kde skončíme? Slunce už dávno zapadlo. Den ustoupil před přicházející nocí, na jezeře se zvolna zdvihají vlny. Zdá se, jakoby zlehka a potichu polykaly břeh. Rozhlížíme se do okolí. Na všech zdech jsou zavěšeny fotografie, jedna vedle druhé. Tentokrát putujeme makedonským prostředím s fotografiemi mnohem bližšími, a snad i srozumitelnějšími. Procházíme úzkými ulicemi Ochridu a Velesu, opuštěnými a zapomenutými vesnicemi make-donského venkova, údolím řeky Bistry. Prostřednictvím blankytné modři Ochridského jezera pociťujeme teplo makedonských staletých svatyní.

Vstáváme a vycházíme ven. Před vchodem se ještě zastavujeme a znovu rozhlížíme. Ano, jsme zde, v Ochridu i v naší každodennosti. V ulici Kosty Abraše, u vchodu číslo popisné 19, s tichým úsměvem nás vyprovází Atanas Talevski a zve k další návštěvě. Určitě se zase vrátíme, neboť zůstalo mnoho nepro-hlédnutých fotografií a mnoho neobjevených tajemství.