Ucho

ČR 1970

pátek 15. 11. 2013 10.30 2D
pátek 19. 6. 2015 21.15 2D
středa 24. 6. 2015 18.00 2D
60 Kč | senioři 40 Kč
přístupné bez omezení
čtěte více

Snímek Jana Procházky a Karla Kachyni je jedním z nejzapovězenějších trezorových filmů. Zobrazuje dlouhou vyčerpávající noc jednoho manželského páru ve vládní vile na konci padesátých let minulého století. V komorním psychologickém dramatu s prvky satiry, frašky, grotesky či kriminálního filmu excelují Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová.

Ucho

Drama / Psychologický / Thriller

Československo, 1970, 91 min, do 15 let nepřístupný
Režie: Karel Kachyňa
Scénář: Karel Kachyňa, Jan Procházka
Kamera: Josef Illík
Hudba: Svatopluk Havelka
Hrají: Radoslav Brzobohatý, Jiřina Bohdalová, Jiří Císler, Miloslav Holub, Jaroslav Moučka, Ladislav Křiváček, Alois Mottl, František Němec, Bronislav Poloczek, Josef Šulc, Jan Teplý st., Bořivoj Navrátil, Jindřich Narenta, Daniela Bartáková, Gustav Opočenský, Ivan Palúch, Lubor Tokoš, Karel Vlček, Karel Vašíček, …

Film Jana Procházky a Karla Kachyni z roku 1970 patřil k těm zapovězeným titulům, které ležely na dně pomyslného trezoru vůbec nejhlouběji. Jednak proto, že jméno spisovatele Jana Procházky se nesmělo veřejně vyslovit, jednak proto, že film s přibývajícím časem kupodivu stále nabíral na aktuálnosti. Do distribuce se dostal až po listopadu 1989, premiéru v kinech měl v červnu 1990. Jde o komorní psychologické drama, v němž se objevují prvky satiry, frašky, grotesky, kriminálního filmu a dokonce i momenty hitchcockovského ladění. I mezi prominenty v padesátých a šedesátých letech platilo heslo "Důvěřuj, ale prověřuj". Proto i ve vilách ministrů a dalších vysokých funkcionářů byla montována "ucha" - odposlouchávací přístroje, kterými mohla Státní bezpečnost kontrolovat tyto lidi i v jejich intimním soukromí. Výsledkem byla nejistota, bezvýchodnost, strach. To vše ve vrchovaté míře prožívají ministerský náměstek Ludvík a jeho žena Anna, které výborně zahráli Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová.(Národní filmový archiv)

Komorní drama Ucho je mrazivým důkazem umu minulé generace stavět napětí a atmosféru na světové úrovni. Příběh manželské dvojce, která po návratu ze stranického večírku postupně odhaluje nemilé praktiky STB na sobě samé, musí člověka vtáhnout a šokovat samozřejmostí a silou režimu, které ze snímku sálají, přestože se tvůrci zdaleka neomezují jen na nekonečné obviňování. Ucho zrovna tak funguje jako vztahové drama o soužití dvou lidí, kde je politický podtext pouhým nástrojem pro jejich příběh. Na obou rovinách - ideologické i lidské - funguje Ucho naplno. Ani jedna z jich není ošizena ve prospěch té druhé. Nápaditá režie Karla Kachyni, pro nějž je Ucho dozajista jedním z vrcholů filmařské kariéry, vtáhne a nepustí po celou dobu trvání snímku. Flashbacky z večírku chytře pospojovány s dramatem v bytu, kamera často využitá z pohledu první osoby, našponované emoce - vše ve jménu co nejefektivnějšího vyprávění. I přes všechny dodatečné postavy se děj soustředí výhradně na dva hlavní charaktery, ocenit proto musíme i výborné herce v hlavních rolích. Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová tvoří uvěřitelný pár a pestrá škála pocitů, od smrtelného strachu po vášnivý hněv, je v jejich podání povětšinou naprosto přirozená (ostatně nebyli si neznámí ani v životě). S přihlédnutím k tomu, že Jiřina Bohdalová (tedy její postava) je po většinu děje opilá, se dá jen těžko mluvit o přílišném přehánění a tlačení na pilu.

Vše je zvládnuto řemeslně zručně, ačkoliv technické možnosti byly i na rok 1970 očividně značně omezené. Nicméně daří se navodit veškeré potřebné emoce a sdělit všechny důležité informace. (Například je jasné, že tento film by nikdy nemohl být barevný - černá a bílá mu svědčí.) A co je nejdůležitější, daří se navodit něco pro dnešní český film nevídaného - uvěřitelnou a hutnou atmosféru. Osud hrdinů nám není lhostejný, bojíme se spolu s nimi, ve vypjatých momentech ani nedutáme, jako by měly být štěnice státní bezpečnosti i v našem pokoji. Stejně tak je důležité, že i když historické pozadí dojmu samozřejmě přidává, bylo by Ucho stejně dobrým a naléhavým dílem, i kdyby žádná totalita nebyla a vše byla jen vybájená vize. Je to totiž film dobrý sám o sobě, ne jen jako nucená agitka. Co ale na Uchu musíme ocenit v první řadě, je odvaha umělců, kteří se do filmu tak drzého pustili (nejeden z nich za to zaplatil). Dnes si asi jen těžko můžeme představit riziko, se kterým byli nuceni všichni zúčastnění neustále počítat. Sice se může zdát vznik natolik upřímného snímku trochu zbytečný, protože vlastně nebyla naděje, že by ho v době vzniku mohl někdo vidět (bylo to už po roce 1968). Přestože ale šance něco změnit byla pramalá, je dnes neméně důležitá možnost připomenout doby, o kterých se my mladí dočítáme leda tak v učebnicích, popřípadě nám ji novodobí filmaři předávají v podobě nebezpečně milých retro komedií. Ucho představuje na osobní rovině nedávnou historii tak, že víc už bychom ji mohli poznat jistě snad jen vlastní zkušeností. Což, doufejme, nikdy nebudeme mít možnost. Jedním dechem - jeden z nejzásadnějších československých filmů. Povinnost pro každého z nás.

ČSFD(86%)

Youtube trailer
zpět nahoru



Výběr akcí filtrem

Zajímá mě

Pustí mě tam?

Mám na to?

Mám čas?

Potvrďte kritéria filtru

Zvolte datum

Od

březen 2024

po4111825
út5121926
st6132027
čt7142128
18152229
so29162330
ne310172431

Do

duben 2024

po18152229
út29162330
st3101724
čt4111825
5121926
so6132027
ne7142128
Potvrďte vybrané odbobí